pouť má bohaté náboženské pozadí v buddhistických dějinách. To je tradičně spojeno s oddaností a vírou, a duchovní zásluhy udělené návštěvou posvátných míst. Samotné stránky jsou obvykle považovány za svěřené s velkou duchovní energií a mocí podporující praxi. Jinými slovy, věci, které jsou velmi nemoderní., Tradiční pouť znamenala cestování do Bodhgaya, místo buddhova osvícení, obcházející Horu Kailash, domov Chakrasamvara, Buddha Velké Blaženosti; nebo následující trasy kolem Hory Koya, kde miliony poutníků ročně čest Kukai, zakladatel sekty Shingon Japonského Buddhismu. Tam jsou stovky míst spojených s významných Buddhistických učitelů, chrámy a vývoj v rámci Buddhistické tradice, které se staly poutních míst v průběhu posledních dvou a půl tisíciletí.,
současná pouť má naopak obvykle více společného s duchem, s nímž se vydáte na svou cestu, než s jakoukoli zvláštní mocí spojenou se samotným místem. Ať už jsou kdekoli, poutníci dnes často zaujímají postoj, že cestování může svou povahou odhalit základní buddhistické pravdy. V jeho eseji „Dlouhá Cesta k Sezení,“ věčný poutník Pico Iyer píše, že fyzický pohyb sám o sobě může být katalyzátorem „přesunut nebo převzaté ze sebe., Cestování je podle něj “ jedním z nejjednodušších způsobů, jak se probudit a osvobodit od návyků a předpokladů.“V duchu, „Ateista Poutník,“ Stephen Batchelor zjistí, že když navštíví ruiny Buddhistické Indii vidí, že historie je „krásná ilustrace toho, co Buddha nazývá pratityasamutpada, podmíněné vyplývající, závislé vznikání.“
ať už hledáme jako poutníky, tradiční a současné, najdeme to tím, že jdeme. Jak Batchelor odráží, “ dáte své tělo na těchto místech. Slyšíte stejné ptáčky. Dýcháte stejný vzduch., Jste obklopeni stejnými stromy a listy, kterými mohl být Buddha obklopen. A to vás nějak dostane tak blízko, jak jste kdy mohli fyzicky dostat ke zdroji učení, které praktikujete ve svém každodenním životě.”